Co bych změnil na studiu (fyziky) na Matfyzu?

Napsal VV.

Publikováno 2026-04-17.

Během svých studií na Matematicko-fyzikální fakultě UK jsem často, znuděný výkladem přednášejícího, dumal nad tím, které věci by se na naší fakultě daly zlepšit. Neber si to, čtenáři, špatně, Matfyz stále považuji za slušnou školu a pravděpodobně nejlepší místo, kde v Česku studovat fyziku. Tento názor mi ale nezabránil si v průběhu let nashromáždit mentální seznam bodů, které mi nevyhovují a které bych udělal jinak. Musím zde také přiznat zásluhy svému dobrému příteli D., se kterým jsem nepravidelně různé své úvahy konzultoval.

Tento článek je silně ovlivněn tím, že jsem aktuálně na výměnném pobytu na Univerzitě v Heidelbergu, což je, konkrétně pro studenta fyziky, jedna z nejvyhlášenějších institucí v Německu, potažmo v Evropě. Z mých dosavadních zkušeností jsem nabyl dojmu, že zde většina věcí funguje lépe než v Praze. Budu tak často obě univerzity porovnávat, čímž nechci být pouze kritický, ale aspoň trochu konstruktivní. Rozhodl jsem se také, že tento testament sepíši po absolvování prvního týdne zde a doprovodím ho zpětně hodnotícím článkem, až tu svůj pobyt ukončím.

Závěrečné práce, výzkumné skupiny

Jedním z nejvýraznějších prvků odlišujících magisterské studium fyziky na MFF UK od Univerzity v Heidelbergu je systém diplomových prací. Zatímco v Praze si student téma diplomové práce typicky vybírá již na konci prvního semestru studia, v Heidelbergu k tomu dochází až na začátku semestru třetího. Německý scénář je pak takový, že student pracuje na diplomové práci celý závěrečný rok a neabsolvuje simultánně žádné kurzy nebo přednášky. Zároveň se v tomto období student integruje do výzkumné skupiny daného školitele, kde interaguje s ostatními studenty a seniorními pracovníky. Na mé české alma mater jsme naopak typicky nuceni pracovat na diplomové práci spíše na vedlejší koleji a v průběhu semestru se primárně věnovat standardním studijním povinnostem.

Obecně vzato není na Matfyzu systém vědeckých skupin příliš rozšířený. Alespoň z toho, co jsem vypozoroval, se vědci spíše sdružují do oddělení, případně často spolupracující kolegové dostanou společnou kancelář. Zkusím nyní vysvětlit, proč je mi heidelberský přístup bližší.

Zaprvé. Domnívám se, že studenty tento systém lépe připravuje na vědeckou práci. Důvod je poměrně prostý: skuteční vědci totiž žádné kurzy ani předměty nenavštěvují, jakkoliv by to pro některé bylo jistě dobré. Naopak náplní jejich činnosti je vlastní tvůrčí práce a především kolaborace, kterou si student sám vyzkouší na diplomové práci ve výzkumné skupině. Není pak výjimkou, že výsledky prací se publikují v časopisech a student se na obědě s ostatními členy své skupiny dozví mnohem víc o širším kontextu svého oboru. Konzultace s jinými výzkumníky je zásadní součástí vědy a na MFF se bohužel příliš nepěstuje.

Zadruhé. Student se může déle rozhodovat. Tento bod také není příliš složitý. Vysvětlím ho na příkladě. Každý student Teoretické fyziky na Matfyzu absolvuje v prvním semestru studia dva obrovské předměty: Relativistickou fyziku I (kterou mě učil doc. Semerák) a Kvantovou teorii pole I (kterou mě učil prof. Kampf). Problém nastává v tom, že bez absolvování Kvantové teorie pole nemůže mít student vůbec tušení, co obnáší moderní teoretická fyzika. Tento předmět je už jenom formalismem natolik vzdálený od předmětů bakalářského studia, že příliš nedává smysl vybírat diplomovou práci před jeho absolvováním. Naopak student v Německu si diplomovou práci vybere až po dvou semestrech, kdy měl více času na rozmyšlenou a kdy se mohl důkladně rozhodnout, které partii fyziky plánuje věnovat následující rok.

Zatřetí. Systém sdružování do výzkumných skupin/laboratoří podle mě vede k vyšší citační (tedy jediné měřitelné) produktivitě. Zde vyslovím svou poslední domněnku. Z mých dosavadních zkušeností je systém výzkumných skupin naprostým standardem ve většině západních zemí. V tomto systému mladší draví vědci pracují na nových nápadech, zatímco profesor neboli vedoucí skupiny dává svým studentům potřebný nadhled. Starší profesor si může poměrně jednoduše generovat nové články tím, že pouze dohlíží, naproti tomu mladší členové skupiny mají možnost meritokraticky excelovat, pokud jsou dostatečně talentovaní, snaživí a motivovaní.

Mládí vpřed. Aspoň na cvičeních

Staří cvičící (tutoři nebo TAs) jsou na MFF naprosto běžnou záležitostí. Již když jsem nastoupil do bakalářského studia, byl mi na první a nejjednodušší fyzikální předmět, Mechaniku a molekulovou fyziku, přidělen zasloužilý docent. Hezky jsme na to navázali ve druhém semestru, kdy moje cvičení z Elektřiny a magnetismu vedl profesor s h-indexem 50. Naopak si nevzpomínám, že by mě kdy cvičil někdo, kdo by neměl doktorát.

Mohu-li mluvit aspoň za sebe, musím říct, že propojit se s mladším učitelem pro mě vždy bylo jednodušší než se starší autoritou, ze které jde respekt a přirozeně také strach. Byl jsem také mnohokrát svědkem toho, jak starší docenti ztrácejí se studenty trpělivost a téměř je zesměšňují před tabulí. Tito vědci by jistě raději v danou chvíli četli nebo psali články, než aby trávili čas s nechápajícím studentem.

Naopak se domnívám, že možnost vést cvičení je pro mladé magisterské studenty a doktorandy výbornou příležitostí. Vyzkouší si při tom nedílnou součást akademické práce a mají možnost si mírně přivydělat ke studiu. Pokud fakulta ve výraznějším počtu nabídne studentům učit jiné studenty, získá také obrovskou zásobu pracovní síly, která je prakticky nevyčerpatelná.

Zde bych měl pro korektnost dodat, že v rámci informatických oborů na Matfyzu je už poměrně běžné, že bakalářské studenty učí jejich starší kolegové. Mám však za to, že ve většině případů jde ze strany fakulty spíše o z nouze ctnost.

Prostor k praci i odpočinku

Ačkoliv v dnešní době vidíme často skloňována slovní spojení jako je well-being nebo work-life balance, řekl bych, že pro Matematicko-fyzikální fakultu platí spíše benediktinské „Ora et labora“ neboli „Modli se a pracuj.“

Na Univerzitě v Heidelbergu téměř neexistuje, že by 90minutová přednáška neměla 10minutovou pauzu. Na MFF je oproti tomu naprosto běžné mít 135minutovou až 180minutovou přednášku nepřetržitě. Každému, kdo má všech pět pohromadě, musí dojít, jaký mají přednášky této délky efekt na soustředění studenta, nehledě na to, že rozhodně není fyziologicky zdravé tři hodiny sedět a psát si.

Co mi na Heidelbergu také přijde o poznání lepší než na MFF, je vybavenost interiérů. Je zde mnohem více pohovek, křesel, laviček, stolů se zásuvkami a obecně míst, kam si mohou studenti sednout a během pauz mezi přednáškami relaxovat nebo pracovat. Kromě toho, abych se vrátil k první části, o které jsem zde psal, studenti pracující na svých diplomových nebo bakalářských pracích automaticky získávají místo u stolu v pracovně s ostatními studenty, což by bylo na Matfyzu naprosto nestandardní.

Pochopení, nikoliv zapamatování

Zatímco předchozí části se více zabývaly reálnějšími a konkrétnějšími fakty, zde se vydám na trochu tenčí led a pokusím se poměrně subjektivně a neinformovaně zkritizovat pedagogiku na MFF.

Ilustruji celou situaci na svém kamarádovi L. Ten studuje na Univerzitě v Heidelbergu, kde exceluje. Má perfektní prospěch, během bakalářského studia mu vyšel hezký článek a tento rok začíná pracovat u velmi známé profesorky na své diplomové práci z oblasti kvantové gravitace. Já tedy zřejmě nejsem výrazně talentovanějším nebo pracovitějším studentem než L. On mi ale vylíčil, jak měl jednou problém na písemné zkoušce z elektrodynamiky, protože po něm profesor chtěl, aby napsal jednu z Maxwellových rovnic v CGS jednotkách zpatra.

Tato výpověď mě upřímně celkem šokovala. Aspoň z mé zkušenosti je perfektní znalost všech 4 Maxwellových rovnic naprosto elementární věc, kterou ovládá každý, kdo úspěšně dokončí 1. ročník bakalářského studia. Nejde však jenom o tuto jednu instanci. I v minulosti, když jsme se s L. připravovali na zkoušku, viděl jsem, že se učí nazpaměť výrazně míň věcí než já. Jeho fyzikální pochopení a matematickou dovednost to ale, aspoň z mého dojmu, nijak neovlivnilo.

Nabízejí se tedy v zásadě tři vysvětlení: (i) L. je výjimka a nic si nepamatuje z hlavy, (ii) studenti v Heidelbergu jsou horší/mají menší znalosti než studenti v Praze, (iii) učit se věci zpaměti tak, jak se to dělá na MFF UK, je redundantní a ničemu to neprospívá. Sám jsem si rozhovory s dalšími studenty ověřil, že (i) není pravda. Pokud si někdo myslí (ii), odkazuji ho na jakýkoliv kdy provedený univerzitní žebříček.

Zbývá tak možnost (iii). Zdá se, že v Heidelbergu se nevyžaduje zdaleka taková znalost odvození a klíčových faktů zpaměti, jako je tomu v Praze. Čas, který tak jako studenti na Matfyzu investujeme do vypalování si vzorců do mozku, bychom mohli lépe strávit kultivováním své fyzikální intuice.

Průběžnější práce, státnice, hodnocení

S nutností zapamatovávat si neefektivní množství faktů souvisí také koncept státní závěrečné zkoušky. Na Matfyzu jde o strašáka, který dělá mnoha studentům z posledních měsíců studia očistec, a množství informací, které musí student na bakalářské úrovni udržet v hlavě, je opravdu veliké. V Heidelbergu státní zkouška prakticky neexistuje. Je nahrazena tzv. „final oral exam“, což je zkouška zahrnující dva až tři větší předměty, které si student sám vybere a ze kterých je vyzkoušen profesorem, kterého si také vybere.

Další vysoce subjektivní věcí je průběžná práce. Já osobně preferuji systém, kdy během semestru odevzdávám větší množství domácích úkolů, které mě dobře připraví na zkoušku, a já se tak pak ve zkouškovém období nemusím příliš stresovat. V Heidelbergu to takto funguje vždy. Zkouškové období trvá týden, maximálně dva, a ve zkouškách (které jsou vždy písemné) se víceméně objevují příklady velmi podobné tomu, co student viděl během semestru, pokud poctivě propočítal všechny exercise sheety (domácí úkoly na každý týden).

Nakonec bych zmínil, že minimálně v magisterském studiu je většina předmětů z fyziky hodnocena systémem pass or fail. Výsledný průměr se pak počítá primárně z finální ústní zkoušky a odevzdané diplomové práce.

Jazyk světa

Menší poznámkou, kterou bych chtěl přiložit, je to, že v Heidelbergu je celý magisterský program studia fyziky přednášen kompletně v angličtině. To má podle mě v podstatě dvě hlavní výhody.

První důvod. Studenti jsou výrazně lépe připravováni na vědeckou činnost. Zde vůbec nepřipadá v úvahu namítnout, že univerzita nemá diskriminovat jazykově nevybavené – od toho jsou bakalářské kurzy angličtiny a bez znalosti angličtiny absolutně není kariéra v moderní vědě možná.

Druhý, myslím si, závažnější důvod. Výuka programu v angličtině by zřejmě přivedla na Matfyz více zahraničních studentů, což je nepochybně žádoucí, pokud chce fakulta prosperovat a stoupat v žebříčcích.

Kolokvia a propojenost

Dalším detailem je, že v Heidelbergu neexistuje roztříštění na různé studijní programy tak, jak je to uděláno na MFF UK. Abych byl konkrétní: na Matfyzu existuje jeden společný bakalářský obor Fyzika, který se v rámci magisterského studia rozdělí na 12 různých menších programů. Není výjimkou, že některé méně populární programy studuje v ročníku například 1 člověk.

Myslím, že ti, čtenáři, musí být zřejmé, jak neefektivní je zajišťování výuky pro tak malé množství lidí. V Heidelbergu je naopak celá fyzika i v rámci magisterského studia propojená, což zajišťuje zachování přátelství vybudovaných během bakaláře, flexibilnější možnost výběru předmětů pro studenty a eliminaci výše zmíněných neefektivit.

Kromě tohoto obecného apelu na propojenost bych zmínil také skvělou tradici fyzikálních kolokvií v Heidelbergu. Jde o velké přednášky, typicky od externích profesorů, které se konají každý týden během semestru a po kterých je možnost se profesorů na cokoliv zeptat, dát si s nimi preclík, skleničku džusu nebo vína. Tato kolokvia jsou obecná, nevymezená konkrétně pro teoretickou nebo experimentální fyziku, což pomáhá oné propojenosti, o které jsem chtěl v této sekci hovořit.

Před tabulí a v praktiku

Poslední dva body, jež bych chtěl zmínit, jsou věci, které bych osobně na MFF změnil, ale nemám s Heidelbergem přílišné srovnání (respektive co jsem slyšel, situace je v tom poměrně podobná jako v Praze).

Nejprve počítání u tabule. Za svá studia na Matfyzu jsem měl dva velmi dobré cvičící, které bych vyzdvihl nad ostatní, konkrétně B.B. a V.P. Oba z nich, na rozdíl od většiny jiných vyučujících, odmítli koncept počítání u tabule a nahradili ho modelem, kdy si studenti počítají sami na papír a cvičící chodí mezi nimi a jsou jim nápomocni jako přátelští rádci. Před tímto počítáním typicky shrnuli všechnu potřebnou teorii a zejména V.P. doplňoval cvičení úkoly, které studenta více než dobře připravily na zkoušku. U obou cvičících bylo vidět, že nad stylem výuky přemýšlí, oba dostali objektivně perfektní hodnocení ve studentských anketách a oba nám dokonce zdůvodňovali, proč počítání u tabule nepreferují. Z mého pohledu pak počítání u tabule pouze zpomaluje cvičení a stresuje studenty.

Druhou velkou slabinou MFF je určitě koncept fyzikálních praktik, který by si zasloužil článek sám o sobě. Zároveň je poměrně populární na praktika nadávat, takže pokud se o tom chceš, čtenáři, dozvědět více, doptej se jakéhokoliv studenta fyziky z Matfyzu (klidně mě). Nechci zde příliš plýtvat slovy.

Závěr? Peníze, peníze, peníze…

Chtěl bych skončit tuto rozpravu hypotézou. Ačkoliv si myslím, že většina bodů, které jsem zde zmínil, by se dala ovlivnit bez toho, aby Matfyz získal výrazně větší množství financí, je nezpochybnitelným faktem, že prestiž a možnosti Univerzity v Heidelbergu ovlivňuje výrazně její financování.

Západní univerzity jednoduše mají výrazně více prostředků zaplatit lepší profesory a vytvořit lepší prostředí pro studenty než naše alma mater. Mojí hypotézou je, že pokud bych si vybral kterýkoliv z univerzitních žebříčků, našel bych velmi silnou korelaci mezi rankingem univerzity a množstvím zdrojů, které má instituce k dispozici. Tímto předkládám podnět k dalšímu článku, kde bychom se na tuto hypotézu mohli podívat více do hloubky a skutečně statisticky.