Kundera vs. Boltzmann

Napsal Vojtěch Votruba.

Publikováno 2024-09-10.

Kundera vs. Boltzmann

Jednou z nejznámějších prací Milana Kundery je kniha Nesnesitelná lehkost bytí. Její první část nazvaná Lehkost a tíhá uvádí leitmotiv celého románu:

« Myšlenka o věčném návratu je tajemná a Nietzsche jí uvedl ostatní filosofy do rozpaků: pomyslit, že by se jednou všechno opakovalo, jako jsme to už zažili, a že by se i to opakování ještě do nekonečna opakovalo! Co chce říci ten pomatený mýtus? Mýtus věčného návratu říká per negationem, že život, který zmizí jednou provždy, který se nenavrátí, je podoben stínu, je bez váhy, je předem mrtvý a byl-li strašný, krásný, vznešený, ta hrůza, vznešenost či krása nic neznamenají. Nemusíme je brát na vědomí stejně jako válku mezi dvěma africkými státy ve čtrnáctém století, která nezměnila nic na tváři světa, přestože v ní zahynulo v nevýslovných mukách tři sta tisíc černochů. Změní se něco na válce dvou afrických států ve čtrnáctém století, bude-li se nesčetněkrát opakovat ve věčném návratu? »

« ... Bude-li se každá vteřina našeho života nekonečněkrát opakovat, jsme přikováni k věčnosti jak Ježíš Kristus ke kříži. Taková představa je hrozná. Ve světě věčného návratu leží na každém gestu tíha nesnesitelné odpovědnosti. To, je důvod, proč Nietzsche nazýval myšlenku věčného návratu nejtěžším břemenem (das schwerste Gewicht). Je-li věčný návrat nejtěžším břemenem, pak se mohou naše životy jevit na jeho pozadí ve vší nádherné lehkosti. Ale je tíha opravdu hrozná a lehkost nádherná? Nejtěžší břemeno nás drtí, klesáme pod ním, tiskne nás k zemi. Ale v milostné poezii všech věků žena touží být zatížena břemenem mužova těla. Nejtěžší břemeno je tedy zároveň obrazem nejintenzivnějšího naplnění života. »

« ... Co si tedy máme zvolit? Tíhu nebo lehkost? Tuto otázku si kladl Parmenides v šestém století před Kristem. Viděl celý svět rozdělen na dvojice protikladů: světlo - tma; jemnost - hrubost; teplo - chlad; bytí - nebytí. Jeden pól protikladu byl pro něho pozitivní (světlo, teplo, jemnost, bytí), druhý negativní. Takové dělení na pozitivní a negativní pól nám může připadat dětinsky snadné. Až najeden případ: co je pozitivní, tíha nebo lehkost? Parmenides odpověděl: lehkost je pozitivní, tíha je negativní. Měl pravdu či ne? To je otázka. Jisté je jen jedno: protiklad tíha - lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů. »

Kundera protiklady tíha - lehkost prozkoumává pomocí lidských příběhů odehrávajících se na pozadí události kolem roku 1968 v komunistickém Československu. Turbulentní prostředí té doby mu nabízí barevnou paletu, se kterou maluje, nebo ještě lépe, klavír, na kterém může skládat své symfonie. Mé prostředky jsou omezenější, nemám um malíře, spisovatele ani hudebníka. Proto se pokusím, milý čtenáři, předat pár postřehů k tomuto leitmotivu z mně blízkému, ale běžnému člověku vzdálenému oboru. Z teoretické fyziky.

Fyzikové mají pro vývoj v čase dva scénáře, nazýváme je vratný a nevratný. Vratný vývoj je takový, u kterého nemůžeme snadno rozlišit, co je minulost či budoucnost. Pokud bych Vám pustil filmový záznam toho, jak se kutálí fotbalový míč po trávě, nebyli byste s to rozlišit, zda ho pouštím chronologicky nebo naopak. Neexistuje tedy žádný preferovaný směr času; minulost i budoucnost jsou si rovnocenné.

Naopak u nevratných vývojů je preferovaný směr jasně pozorovatelný. Příkladem nevratného vývoje buď vaření černého čaje. Kdybych na kameru natočil, jak se louhuje, a záznam Vám pustil pozpátku, hned byste rozeznali, že je to nesmysl - voda začíná průzračná a v čase se postupně promíchává částečkami čaje, ne naopak. To zavádí jasně orientovanou šipku času.

(Ne)vratnost dějů zkoumá z fyzikálních oborů termodynamika, jejímž čelním představitelem byl na sklonku 19. století rakouský fyzik Ludwig Boltzmann.

Když už jsme popsali Kunderu i Boltzmanna, pokusím se mezi nimi najít nějakou korespondenci. Nietzsche v Kunderově úryvku říká, že věci, které se neopakují jsou lehké, zatímco věci, které se opakují jsou těžké. To naznačuje, že překladový slovník by měl mít formu: těžké = vratné, lehké = nevratné. Pozastavme se ale nad tímto přiřazením o trochu déle. Ve fyzice je nevratnost (=lehkost) zákonitě spjatá s třecími silami odvádějícími energii z nedokonale izolovaných systémů. V učebnicových příkladech třecí síly standardně zanedbáváme, protože počítat s nimi je obtížné. Třecí síly tak zodpovídají za to, že idealizované vratné (=těžké) situace převádí z platónského světa idejí do světa skutečného. Jejich kontradikcí by mohly být rozhodující okamžiky dějin: vpád vojsk Varšavské smlouvy nebo Einsteinův myšlenkový pokus o padajícím výtahu. Zkrátka chvíle, které nemizí. Chvíle, které se vryjí do kolektivní paměti celého lidstva, a převádí tak okamžiky lehkosti do okamžiků tíhy.

Nietzscheho zacyklenost je jen idealizace. Podobně jako žádný perfektně izolovaný systém, který by zachovával energii, neexistuje, neexistují ani skutečně těžké vracející se situace v lidském životě. Opravdu, zamyslíme-li se, zjišťujeme, že každá událost člověka nějak změní, nakonec už Hérakleitos z Efesu psal « Nevstoupíš dvakrát do téže řeky ». Dále je patrné, že lidský život má být něčím lehkým, má být bez významu jako stín. Užijeme-li svůj překladový slovník zjistíme, že proces lidského života má být nevratný. To také dobře odpovídá fyzikálnímu popisu. Vývoje biologických -- ale i psychologických -- systémů jsou často hnány maximalizací entropie (příkladem buď osmóza), což je průvodní znak nevratných procesů.

Docházíme k tomu, že ač skutečná těžkost ve fyzickém světě není, její význam je stejně podstatný jako význam platónských ideií. Těžké věci jsou abstrakcí, a byť naše životy nikdy neponesou reálnou váhu, může mít smysl je žít. Podobně jako ve fyzice systémy jako vratné aproximujeme, můžeme své životy žít jako těžké, pokud je to to, co jim dodává smysl. Pro každého však není správné se na těžkost upínat, protože nekonečněkrát opakovaná bolest života je nesrovnatelně těžší než kterýkoliv ojedinělý incident.

Ostatně již zmiňovaný Boltzmann si uvědomoval roli (ne)vratnosti a neustále opakujících se událostí v lidském životě. Staví se v kontrastu ke Kunderovi, který mluví o nesnesitelné lehkosti. Ve svých denících používá výraz « Immer wieder Aschermittwoch » neboli « Popeleční středa znovu a znovu ». Nakonec byla středa dnem, kdy vlastní rukou svoje nesnesitelně těžké bytí ukončil.

V textu byly záměrně použité francouzské uvozovky na počest Milana Kundery.