n-té čtení Popperova paradoxu

Napsal Vojtěch Votruba.

Publikováno 2024-05-08.

n-té čtení Popperova paradoxu

V své knize Otevřená společnost a její nepřátelé vlivný rakouský filosof Karl Popper formuloval tzv. paradox tolerance. Jeho podstatou je, že přílišná tolerance netolerantních názorů ve společnosti zákonitě vede k zesilování těchto názorů, které nakonec převrátí misku vah a změní tak původně tolerantní „správnou“ společnost v netolerantní „nesprávnou“ společnost.

Politicky byla otázka tolerance v 10. letech a v první polovině 20. let 21. století jednou z nejdiskutovanějších vůbec. Její konkrétní podobou byly například různé rozpravy nad hranicemi svobody slova a projevu. Příznivci prvního tábora (například projekt s názvem Společnost pro ochranu svobody projevu) zastávali myšlenku téměř absolutní svobody slova, kterou chtěli vynucovat i vůči soukromým subjektům s dominantním postavením na trhu. Na druhé straně barikády stáli zastánci myšlenek Poppera, ale i například prezidenta Pavla nebo filosofa Bělohradského, kteří tvrdili, že se koncept svobody slova bez hranic neslučuje s ideou moderní liberálně-demokratické společnosti.

Zrovna dnes se na sociální síti X (dříve Twitter) objevil jeden příspěvek, ve kterém autor vyjadřoval zděšení nad aktuální situací ohledně izraelsko-palestinského konfliktu v Nizozemsku. Skupina (převážně) mladých studentů měla údajně obnažená běhat po městě, bít své židovské spolužáky a politická reprezentace, která tyto protesty podporovala, vyzývala k bojkotu Izraele a intifádě. To, zda jsou tyto informace vytržené z kontextu či jestli jsou správně ověřené a interpretované, teď ponechme stranou. Zkusme se za pomocí Popperova paradoxu zamyslet z etického hlediska, na čí straně bychom měli v těchto konfliktech stát.

V prvním čtení by nám mělo být okamžitě jasné, kde stojíme. Palestinu podporující studenti přeci konají násilí na svých spolužácích a projevují tak vrcholný stupeň netolerance, jejich chování by tak naší tolerantní společností mělo být netolerováno a měli bychom tyto studenty odsoudit, ne-li trestat. Ve druhém čtení se nám však situace zkomplikuje, uvědomíme si (podobně jako si v příslušných debatách kritici absolutní svobody projevu uvědomují hrozby hybridní války), že frustrovaní studenti mají nějaké motivy, které není radno brát na lehkou váhu. I zastánci Izraele v izraelsko-palestinském konfliktu přeci nemohou tvrdit, že si Izrael ve válce počíná zcela oprávněně a že čísla padlých palestinských civilistů jsou v pořádku. Po druhém čtení by mohlo následovat třetí čtení, při kterém bychom se znovu postavili na stranu obhajující represi propalestinských studentů, zatímco ve čtvrtém čtení bychom dále mohli obvinit média, politickou reprezentaci nebo třeba pasivní centristické přihlížející, co si odmítají vybrat stranu. Věřím však, že čtenáři již po těchto dvou čteních musí být jasné, jaké problémy Popperův paradox skýtá. Jednoduše řečeno: Je prakticky nepoužitelný. V moderním světě, kde není často možné ověřit pravdivost ani těch nejzákladnějších zpráv, které přebíráme z médií, musí být přeci téměř nemožné vypátrat, kdo ze zúčastněných stran se dopustil té největší netolerance, a koho bychom tak měli nejvíce netolerovat. V Popperově paradoxu se projevuje největší slabina relativistických filosofií a to jejich neaplikovatelnost.

Podobnými problémy jako heslo: „Netolerujme netoleranci,“ trpí například nejužívanější morální filosofie dnešní doby -- utilitarismus. Utilitarismus tvrdí, že „správné“ chování je takové, které maximalizuje jakousi „utilitní funkci“. Tento přístup dává smysl, protože oproti deontologickým principům dává možnost posuzovat každou situaci zvlášť a přihlížet ke kontextu činů každého jednotlivce. Na druhou stranu problém znovu nastane v definici utility - podobně jako v případě Popperovy netolerance. Zbývá nám tedy vybrat si mezi v praxi nepoužitelným utilitarismem a mezi i teoreticky nespravedlivou deontologií. Skutečně jsme v situaci: „Z bláta do louže“.

A jaký má být tedy závěr této rozpravy? Autor se chtěl veřejně pozastavit nad tím, s jakou vervou dokáží někteří jedinci obhajovat svoje n-té či (n+1)-ní čtení Popperova paradoxu. V praxi se totiž ukazuje, že opravdová odpověď na netoleranci ve společnosti podobně jako v případě sporu mezi utilirarismem a deontologií neexistuje.

K sepsání této krátké rozpravy mne inspiroval můj kamarád Josef, který se s oblibou na Poppera odkazoval.